The one I love
Autor: laurinka.ylonenova
Jmenuji se Kaija, a když tohle všechno začalo, bylo mi pouhých 17 let. Do té doby jsem žila normálním životem, měla spoustu kamarádů a milujícího přítele, ale v mé rodině to najednou přestalo klapat, naši se rozvedli a matka si našla přítele v Německu, za kterým se i se mnou a mojí sestrou rozhodla odstěhovat. Musela jsem celý svůj život ve Finsku opustit a začít znovu. Od té doby už uběhlo 5 let a já začala hořce litovat a uvědomovat si spoustu chyb, které jsem udělala... ale teď od začátku...
Hellsinki- 2000
J: „To nemyslíš vážně?! Odstěhovat se do Německa? Nikam nejedu, zůstávám tady!“
M: „Kaijo, já ti říkám, že s námi pojedeš, i kdybych tě na to letiště měla dotáhnout násilím, nemůžeme tady zůstat!“
* Panebože, proč mi to děláš? 17 let si spokojeně žiju v hlavním městě Finska- Hellsinkách, mám tu své kámoše, svého kluka Lauriho, svůj domov- prostě celý svůj život, ale protože mé matce ruplo v bedně, a chce se odstěhovat kamsi do Německa, nutí mě to všechno tady opustit.
Proč?? Vždyť už za 10 měsíců mi bude 18 a o svém životě bych dokázala rozhodovat sama...
Ale to si moje máti nepřipustí a trvá na tom, že tady nezůstanu. A mně je to jedno, nikam nepojedu!!!!*
M: „A můžeš mi říct, kde bys bydlela? Vždyť tenhle barák už nám nepatří!“
J: „Přece u Lauriho! Má svůj vlastní byt!“
M: „Tak to ani omylem! Praskej si sbalit kufry nebo to udělám za tebe!“
J: „Kufry si klidně sbalím, ale nepotáhnu je na letiště, ale do Lauriho bytu.“
M: „Na to ani nemysli! Jedeš s náma a dál už s tebou nehodlám diskutovat!“
J: „Běž do p*dele!!! Zůstávám tady!“
M: „Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ A vrazí mi pořádnou facku.
J: „Zničila jsi mi život!
Vletím do pokoje, vytáhnu kufry, se slzami v očích do nich naházím své věci a potom uteču k Laurimu.
Otevřu si klíčem, který mi sám dal a překvapí mě poházené svršky po celém bytě. S hrůzou přijdu k ložnici a potichoučku otevřu dveře a málem mě raní mrtvice. Podle vzrušeného sténání a stále se zvedající a klesající deky usoudím, že Lauri mi právě dokazuje svou věrnost a klátí některou ze svých „kamarádek“. Potichu zase zavřu dveře, najdu si kousek papíru a napíšu na něj:
JSI PĚKNEJ HAJZL!
VĚŘILA JSEM TI A TY JSI MĚ TAKHLE HNUSNĚ PODRAZIL!!
ALE BUĎ V KLIDU, UŽ SE NIKDY NEUVIDÍME, JE KONEC!
SBOHEM KAIJA
Vzkaz i s klíčem položím na kuchyňskou linku a vytratím se. Zdrceně kráčím ztemnělou ulicí a po tvářích mi tečou slzy. Už mi je jedno, že zítra mám odletět do Německa, je to vlastně pro mě lepší. Lauri si našel nějakou čubku, tak se na ně aspoň nebudu muset dívat... a navíc, on o mém odjezdu vůbec netuší. Takhle to vážně bude lepší...
Mnichov- 2005
Tolik věcí se změnilo... a tolik věcí se vysvětlilo.
Už je to 5 let, co jsem odjela. Odjela a všechno nechala za sebou... ale minulost se vrací...
Tenkrát po přistání v Mnichově, když jsem si zapnula telefon, přišla mi textovka od Lauriho:
PROC? CO JSEM UDELAL?
Okamžitě jsem mu odepsala:
ZRADIL JSI MOU DUVERU, PODVEDL JSI ME. UZ TE NECHCI VIDET- A ANI NEUVIDIM, ODJELA JSEM Z FINSKA. NEHLEDEJ ME!
SMS, která mi vzápětí přišla, mi vzala dech:
MOZNA JSI VIDELA NĚCO, CO JSI VIDET NEMELA. ALE JA TI BYL VZDYCKY VERNY, TEN VECER, KDY JSI BYLA U ME, JSEM NEBYL DOMA- PUJCIL JSEM BYT AKIMU! SVÝM ODJEZDEM JSI NAS VZTAH POHRBILA- TO TY JSI ME PODRAZILA- ODJELA JSI NEZNAMO KAM A NIC JSI MI NEREKLA. MYSLIM SI, ZE LASKA NA DALKU NEMÁ CENU. AT JSI, KDE JSI, BUD STASTNA. SBOHEM
Po přečtení té zprávy jsem se okamžitě rozbrečela. Měla jsem na sebe vztek, ale nic jsem nemohla dělat-byla jsem v Německu a nemohla jsem se vrátit.
Několikrát jsem se zkoušela Laurimu dovolat, ale nešlo to-měl vypnutý telefon- dával mi najevo svůj nezájem. Po měsíci jsem to vzdala a rozhodla se zapomenout...
********************
Odjela jsem studovat do Ameriky a tam jsem se hodně změnila- vzhledově i povahově. Své dlouhé blond vlasy jsem si ostříhala a obarvila na tmavohnědou, nechala jsem si propíchnout jazyk a změnila styl oblékání. Přestala jsem být melancholická a nesmělá, stal se ze mě veselý a otevřený člověk a dokonce jsem si i našla přítele. Chodili jsme spolu rok, ale potom to přestalo klapat a rozešli jsme se.
Zase jsem byla sama a pomalu mi začalo docházet, že s nikým už mi nebude tak jako s Laurim...
Teprve před měsícem jsem se vrátila zpátky do Německa a málem mě nepoznala vlastní rodina...
A taky jsem zažila jedno zvláštní setkání...
Po příletu z New Yorku jsem zrovna čekala (na letišti v Mnichově) u pásu na své tašky, a když jsem to všechno konečně posbírala a naskládala na vozík, někdo do mě prudce zezadu vrazil. Otočila jsem se.
„Promiňte, nějak jsem to neubrzdil... “ Usmál se na mě jako andílek mladý pohledný muž. Ty jiskřičky v jeho očích a ten sladkej obličejík mi byly nějaké povědomé...
„Lauri, ty si vemeno!“ Přicházeli k němu další 3 muži a hrozně se smáli. Změřila jsem si je pohledem a poznala v nich Lauriho a své (bývalé) kamarády Akiho, Eera a Pauliho.
Ještě jednou jsem pohlédla na toho muže přede mnou a poznala v něm svou někdejší lásku- PŘEDE MNOU NESTÁL NIKDO JINÝ NEŽ LAURI!!!
Začalo mi prudce bušit srdce a nemohla jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Než jsem se stihla vzpamatovat, všichni 4 si posbírali svoje zavazadla a odcházeli pryč.
„Lauri, počkej... “ Špitla jsem potichu.
Lauri to nemohl slyšet, ale přesto se otočil a podíval se na mě.
„Na co tam tak čumíš? Pojď už!“ Zařval na něj Pauli pomalu přes půl haly.
„Já... ale nic!“ Pohrdavě se zašklebil, otočil se a rozběhl se za svými kamarády.
Stála jsem tam jako přikovaná a nevěděla, jestli mám být šťastná nebo radši brečet. Nakonec jsem to nechala být a vydala se k východu, abych se co nejdřív dostala domů...
O Laurim a jeho kapele jsem se dozvěděla spoustu novinek. Vydali desku Dead Letters, která byla nabitá hitovkami a skoro po celém světě z nich udělala megahvězdy. Několik týdnů před mým návratem už stihli vydat další placku- Hide from the sun, která drtí žebříčky prodejnosti, a ke které teď jedou velké turné po celé Evropě.
* V Americe jsem se spoustu věcí naučila a spoustu věcí si uvědomila- a hlavně jsem si uvědomila, že Lauriho i po těch 5 letech odloučení miluju pořád stejně jako tehdy a moc si přeju, abychom zase byli spolu.
Musím se s ním setkat a jako jediná možnost se dá využít koncert- po koncertě na Lauriho počkám a promluvím si s ním.*
Nelenila jsem a okamžitě si obstarala vstupenku na jedno vystoupení v Mnichově.
Teď nervózně chodím po pokoji a není mi jasné, jak to ještě ten den vydržím- vždyť už zítra se s ním uvidím...
* Říkám to tak přesvědčeně... Co když mi to někdo nebo něco překazí? Co když mám nepravdivé informace a Lauri má přítelkyni? Co když se se mnou nebude chtít bavit? Proboha, já už to nevydržím... *
Konečně se přiblížil večer, vykoupala jsem se a zalezla do postele... ale na spánek jsem neměla ani pomyšlení- proto jsem zase vstala, oblékla se a vydala se na procházku po nočním městě.
Nevím proč, ale zašla jsem do parku, říká se, že je to ráj úchylů, ale mě to bylo celkem jedno. Procházela jsem mezi stromy po úzké cestičce, když jsem za sebou uslyšela kroky. Dostala jsem strach, asi vážně nebyl dobrý nápad chodit sem v noci... radši jsem se schovala za nejbližší strom. Kroky se stále blížily a začala jsem rozpoznávat hlasy- byli to 2 muži a mluvili finsky.
„Hele kámo, Lauri je na tom fakt blbě, měli bychom mu najít nějakou holku, nemyslíš?“
„Asi jo, od tý doby, co ho Paula odkopla, je úplně zničenej... “
„Hele vole, jestli sis nevšiml, on je zničenej od tý doby, co mu utekla Kaija- už je to 5 let, ale pořád ho to žere... myslím si, že je to jediná holka, kterou někdy doopravdy miloval. Jenomže kdo ví, kde je jí teď konec... tu mu asi těžko vrátíme. Mrknem se mu po nějakým pěkným kousku, co říkáš?“
„Tak jo... “
Zbytek rozhovoru jsem neslyšela, protože byli už moc daleko, ale co jsem vyslechla, mi bohatě stačilo. Ve vzdalujících se postavách jsem poznala Pauliho a Akiho- díky nim teď vím, že je Lauri sám, a že je dost možný, že se mu po mně ještě pořád stýská...
********************
Pomalu jsem se došourala domů, zalezla do postele a okamžitě usnula.
Vzbudila jsem se až v poledne, naobědvala se a v přehrávači si pustila Hide from the sun- momentálně své nejoblíbenější CD. V přehrávači jsem ještě prostřídala Dead Letters, Into a Hell of a collection a pomalu se začínala připravovat na večer.
Když jsem přišla před halu, už tam postávala celkem solidní fronta, a tak jsem nenápadně zapadla dopředu. Až jsme všichni byli promrzlí na kost, vyhazovači se uráčili začít nás vpouštět dovnitř. Hodila jsem si bundu do šatny a utíkala si chytit nějaké pěkné místečko, odkud budu mít rozhled. Podařilo se mi stoupnout si asi do 3. řady, takže jsem byla nadmíru spokojená. Asi za půl hodiny začal koncert. Předkapela- nic moc extra, ale dalo se to přežít, už jsem slyšela horší... Po 5 písničkách se konečně uklidili do zákulisí a na pódium naklusli technici, aby uklidili stage. Asi za 20 minut byli hotoví a před výskající dav nastoupily hlavní hvězdy večera a pořádně to rozjely. Celý 2-hodinový koncert jsem si perfektně užila, ale při poslední písničce už jsem myslela, že zkolabuju následkem dehydratace...
Koupila jsem si u baru pití, vyzvedla si v šatně bundu a šla si stoupnout před halu, kde byl zaparkovaný tourbus. Postávalo tam se mnou asi 30 fanoušků s foťáky a plakáty, ale jejich trpělivost vyprchala a během 2 hodin se rozprchli a já tam zůstala sama. Skrčila jsem se a opřela se zády o zeď, byla mi hrozná zima a už na mě začala padat únava, ale byla jsem odhodlaná čekat, dokud nepřijde Lauri- i kdybych měla čekat do rána.
Když už se mi začaly zavírat oči, náhle se prudce rozrazily dveře haly a vyšel Lauri. Nevšiml si mě, a tak jsem zůstala ve svém úkrytu a čekala, co se bude dít.
Otevřel si autobus a zalezl dovnitř, ale zapomněl zavřít.
Kolem mě mrtvo a přede mnou otevřený autobus a v něm jen Lauri- moje příležitost!!
Potichu jsem vešla dovnitř a zavřela dveře. Prošla jsem za závěs a ocitla se v malinké kuchyňce, na jejím konci byl druhý závěs a za ním pronikalo světlo.
Přišla jsem k němu a odhrnula ho. Lauri sebou cukl a otočil se.
L: „Co tady chcete??? Sem fanoušci nemůžou!“
J: „Lauri, musím s tebou mluvit! Nechci tvůj podpis... “
L: „A co teda?“
J: „Vždyť to říkám, promluvit si s tebou!“
Lauri se na mě podíval- až teď jsem si všimla toho smutného a strhaného výrazu.
* Na veřejnosti se usmívá a dělá, jako by byl naprosto v pořádku....ale vůbec není-je zničený a momentálně celkem dost mimo...* Problesklo mi hlavou a najednou jsem ho hrozně moc chtěla obejmout, ale ovládla jsem se a zachovala si chladnou tvář.
L: „A o čem?“
J: „O nás dvou!“
L: „Co že?!“
* Že bych ho vyděsila??? Ani se nedivím, vždyť mě přece nepoznal a teď si určitě myslí, že jsem nějaká psychicky narušená fanynka....*
J: „Ty už si na mě nepamatuješ?“
Lauri si mě chvilku zkoumavě prohlíží... a pak se mu rozzáří oči.
L: „Moment... hey... Ka- ne to není možný...“ Jeho pohled zase pohasne.
J: „Co není možný? Jsem to já- Kaija!“
L: „Kaijo, co tu děláš?“
J: „Žiju tady.“
L: „Takže sem jsi přede mnou prchla... ale proč jsem tě tu neviděl nikdy dřív?“
J: „Neprchla- byla jsem sem dovlečená matkou...“ Znechuceně se zašklebím, až to Lauriho rozesměje.
J: „Chtěla jsem zůstat s tebou ve Finsku, ale to mi bylo zamítnuto... a po tom večeru, co jsem se u tebe stavila, abych ti to řekla, a v domnění, že mě podvádíš jsem utekla, jsem nakonec jela dobrovolně... takže jsem vlastně utekla...“
L: „Měli jsme tu už spoustu koncertů, proč jsem tě nezahlídl už dřív?“
J: „Studovala jsem v Americe a vrátila jsem se asi před měsícem... a právě tam jsem si uvědomila spoustu věcí... “ Pozvolna si začnu „chystat půdu“...
L: „Například?“ Zeptá se mě.
J: „Lauri ještě pořád se na mě zlobíš?“ Odpovím mu otázkou.
Jen smutně zakroutí hlavou...
L: „Jak se můžu zlobit na někoho, koho miluju?“ Nesměle se mi podívá do očí a já mám co dělat, abych se udržela na nohou...
J: „Ještě pořád?“
L: „Ano... ale nevím, jestli jsi mi už odpustila to, jak jsem se k tobě hnusně zachoval...“ Smutně se zaboří pohledem do země.
J: „Zasloužila jsem si to!“
Na chvíli se oba odmlčíme, ale nevydržím to a vyklopím ze sebe myšlenky, které se mi doteď jen honily hlavou.
J: „Lauri, v Americe jsem si uvědomila spoustu věcí... a mezi nimi hlavně to, že tě pořád miluju a chci tě zpátky!“
L: „Opravdu?“ Poprvé za tu dobu se opravdu šťastně usměje.
J: „Ano. Lauri...“
Lauri mě ani nenechá doříct větu, chytí mě kolem pasu, přitáhne k sobě a něžně políbí.
L: „Nečekal jsem, že tě ještě někdy najdu.“ Zašeptá do ticha, když se od sebe na chvilku odtrhneme.
J: „A já nečekala, že mě ještě někdy budeš chtít vidět.“ Polibek mu vrátím.
L: „Kluci paří v hale, nepůjdeme za nima? Jsi úplně promrzlá, tak si dáš něco na zahřátí, oki?“
J: „Proč ne, je mi hrozná zima- čekala jsem tu skoro 3 hodiny...“
L: „Jsi blázínek!“
J: „Jsem! Do tebe!“
L: „Ještě to odmarodíš!“
J: „Nakazím tě a vyležíme to spolu, co říkáš?“
Zase jsme zamilovaná dvojka jako dřív...
L: „Nejsem proti, ale alespoň si obleč tohle, ať se trochu zahřeješ!“ Hodí po mně svou teplou černou mikinu.
Obleču si ji místo bundy, chytím se Lauriho za ruku a společně vyjdeme ven.
Vyjdeme vstříc novým začátkům. Naše láska dostala druhou šanci a tu rozhodně nehodláme promrhat- žádná další už by totiž nemusela být...
The one I love
Is striking me down on my knees
The one I love
Drowning me in my dreams
The one I love
Over and over again
Dragging me under
Komentáře
Přehled komentářů
To bylo krasne :)
Hezočkýý!!!
(Darinkááá...., 11. 2. 2007 15:49)Jůůů to bylo moc hezký!!!a jsem taky moc ráda že to skončilo takhle šťastně...Moc se mi to líbilo!!!Někdy to bylo moc smutný ale ten konec byl fakt moc krásnej!!!MUCK!!!
Krásný
(Jíťa P., 18. 11. 2006 20:00)Fak skvělá povídka,sem ráda,že skončila takhle,že se nakonec našli..:)
Jeeeeeee
(monika, 2. 3. 2013 22:45)